Norská lesní
Charakteristika plemene
Norské lesní kočky se hodí jak pro chov venku, tak i pro chov v bytě. Pokud mají k dispozici stabilní kočičí strom nebo škrabadlo, rozmanité hračky, hodně lásky a pozornost lidí, místo na hraní, aspoň jednoho kočičího kamaráda a vyváženou stravu, nestojí jejich blahu nic v cestě. Norské lesní kočky jsou velmi společenští tvorové. Milují kontakt s jinými kočkami a vyznačují se výrazným sociálním chováním. Samota jim nevyhovuje. V žádném případě se nedoporučuje chovat doma jen jednu norskou lesní kočku, pokud člověk chodí do práce a je celý den mimo domov. Kočičí kamarád (nebo kamarádi) pomůže lépe snášet hodiny osamění. Mazlení, vzájemná péče o srst, hraní, škádlení a společné olizování uší… dvě norky se vždycky dokážou zabavit. Ale i když žije v domácnosti několik zvířat, musí jejich majitel počítat s tím, že se ho jeho norky zmocní, jakmile přijde domů. Kontakt s lidmi je totiž dalším důležitým aspektem chovu norských lesních koček. Tyto kočky milují společnost svých lidí a považují se za plnohodnotné členy rodiny. Chtějí se účastnit všeho dění a v žádném případě bychom je neměli vylučovat ze svého běžného denního programu. Norské lesní kočky jsou tvorové, kteří si zaslouží velkou lásku a pozornost. Jsou velice přítulní, což ovšem neznamená, že by svou vztahovou osobu sledovaly na každém kroku nebo jí ustavičně jen seděly na klíně. Přes svou mimořádnou přítulnost k lidem si norky zachovaly svou nezávislost a roztomilou svéhlavost. Nijak je nepotěší, když je chce někdo proti jejich vůli brát do náručí nebo držet násilím na klíně. Pokud si norská lesní kočka přijde sama od sebe pro pohlazení, je to v pořádku, pokud naopak touží po odstupu, měli bychom to také respektovat. Norské lesní kočky se zajímají o vše, co se děje kolem nich. Jejich pozornost přitahují i jiná domácí zvířata nebo děti. K cizím tvorům někdy zpočátku přistupují se značnou dávkou nedůvěry, ale to se velmi brzy změní. Norsk Skaukatt několikrát denně popadne příslovečná „bláznivá pětiminutovka“ pří níž tyto až osmikilogramové kočky (hlavně kocouři) dělají všechno pro to, aby zpochybnily výraz „sametové tlapky“. To pak běhají s pěkným rámusem nahoru a dolů po schodech, s ohlušujícím dupáním uhánějí po parketách nebo testují stabilitu kočičího stromu. Po několika minutách šílenství pomine a už se na nás zase upírají vesele se lesknoucí kočičí oči. A když mají obzvlášť dobrou náladu ještě nám jemným hláskem zazpívají. Možná jim právě tato neobvyklá vlastnost kdysi vynesla název „vílí kočky“. Horko je velmi nepříjemné téma: Norky sice během výměny srsti ztrácejí spoustu hřejivých chlupů a až kilogram tělesné váhy, ale přesto je dusné horko a dlouhodobá vedra dokážou pořádně potrápit. Pokud teploty vyšplhají přes 30°C, cítí se většina norek velmi špatně. To si pak vyhledají nejchladnější místo v domě a tam většinu dne prospí. Večer jsou samozřejmě odpočinuté a připravené ventilovat nashromážděnou energii.
Zdroj: Naše kočky:2006/7, 2008/2 Planeta zvířat: 2004/12, 2008/4
Historie
Skogkatt neboli lesní kočka se vyskytuje už po staletí. Příběhů o nich je mnoho a jsou zmiňovány v literatuře již v dávných časech. Ve staroislandské literatuře najdeme zajímavou knihu, která poskytuje cenné odkazy na existenci impozantních a silných koček – snad předků norské lesní? Jsou to písně Edda. Tato sbírka obsahuje třicet písňových textů s tematikou skandinávské mytologie. Mnohé z písní dokumentovaných v rukopise prokazatelně pocházejí z vikingského období přetrvávajícího až do 11. století a obsahují prvky, které by skutečně mohly odkazovat na předky norské lesní: popisují velké kočky s huňatými ocasy a vysokýma nohama. Několikrát se objevuje i zmínka o vysloveně velkých a silných drápech. Vikingové zřejmě chovali tyto impozantní čtvernožce ve velké úctě. Kdo se odvážil takovou kočku usmrtit, musel platit vysoké výkupné. Bílým kočkám byla navíc přičítána čarovná síla.
Zda se někdy podaří objasnit jejich původ je ovšem více než sporné. Při pátrání po původu norských lesních koček nám totiž fenotyp moc nepomůže; teoreticky by se pod vlivem subarktického klimatu proměnila každá domácí kočka. Studené zimy způsobují, že jsou kočky časem těžší, větší a odolnější. I odolná struktura srsti je přímým důsledkem klimatických vlivů. Předpokládá se, že původně ve Skandinávii neexistovaly žádné místní divoké kočky. To tedy znamená, že předkové norských lesních koček se museli dostat do norských lesů s pomocí člověka. Původ těchto koček se snaží vysvětlit několik různých teorií:
Vikingové přivezli na svých lodích do Skandinávie skotské divoké kočky. Některá zvířata utekla a založila divokou populaci.
Norky jsou potomky zdivočelých domácích koček, které se spářily se skotskými divokými kočkami dovezenými Vikingy.
Norsk Skogkatt pochází od tureckých angor dovezených do Skandinávie v 16. století, které se zkřížily s potomky skotských divokých koček
Zdivočelé čistokrevné angory se přizpůsobily drsnému klimatu a vytvořily základnu populace norských lesních.
Za vznik norského lesního plemene jsou zodpovědné ruské dlouhosrsté kočky (srovnatelné se sibiřskou lesní kočkou), dovezené do Norska na lodích
Norské lesní kočky jsou potomky zdivočelých domácích koček.
Šlechtění norských lesních koček v Norsku začalo až v roce 1934, ale až do roku 1938 nikdo nemyslel na tyto kočky jako na samostatné zvláštní plemeno V roce 1938 byla v Oslu poprvé norská lesní kočka vystavována. Velmi zaujala posuzovatele a to i z Dánska a Německa. Druhá světová válka však na dlouhou dobu přerušila snahu o zachování tohoto norského národního plemene, až později v padesátých a šedesátých letech.byla myšlenka znovu obnovena
V roce 1963 byla založena National Association of Pedigree Cats a uznání norských lesních koček bylo otázkou cti pro jejího prvního prezidenta Carl-Frederika Nordaneho. Kmotrem prvního standardu tohoto plemene a kocourem, který položil základní kámen budoucího chovu, byl kocour jménem Pans Trul. Pozvolna se skupina zapálených chovatelů zvětšovala. Kočky dostali rodokmen jako experimentální chov a v roce 1976 bylo v Norsku registrováno okolo 100 koček. V tom samém roce byla norská lesní provizorně uznána na výročním zasedání FIFE ve Wiesbadenu. O rok později, na generálním zasedání FIFE v Paříži, Carl-Frederik Noldane a Arvid Engh předvedli mnoho fotomateriálu a dokumentaci rodokmenů, ukazující tři generace norských lesních koček a dosáhli tak mezinárodního uznání tohoto plemene. O této události referovala norská televize i tisk jako o hlavní zprávě dne.
Po mezinárodním uznání se norské lesní kočky začaly šířit do světa. První dvě kočky byly vyvezeny do Švédska a do USA byly dovezeny v roce 1979. Perlička – toto plemeno je v Norsku registrováno ministerstvem obchodu jako vývozní komodita. Norské lesní kočky jsou často nejpočetněji zastoupeným plemenem na skandinávských výstavách, ale postupně se toto plemeno stalo populární po celém světě.
Více zde: http://mose1356.webnode.cz/otazky-a-odpovedi/historie/
Popis a charakteristika norské lesní kočky
Velká, silná kočka, s hustým ocasem, vodě odolnou, polodlouhou srstí, formovaná po staletí nemilosrdnou norskou přírodou. Právě příroda zajistila, že pouze nejsilnější může přežít zimu, sněhové bouře, led a déšť, což všechno způsobilo, že toto plemeno se přizpůsobilo k přežití v nejdrsnějším klimatu na nejvzdálenějším severu Evropy.
Vnitřní kožich je pokryt dlouhou, jemnou převislou krycí srstí která může být nejlépe přirovnána k ochrannému štítu. Zabraňuje vodě proniknout k vnitřní podsadě a kůži a umožňuje kočce nevšímat si lijáku, sněhu ani vichřice a vyrovnat se s teplotami, které mohou být od +< xml:namespace prefix = st1 />
K ochraně nejcitlivějších částí těla se vyvinula ještě zvlášť dlouhá srst, jako je límec, štětičky na uších a mezi prsty na tlapách, delší srst je také na tvářích a hrudi. Spodní strana tlapek je ozdobena dlouhými chumáči chlupů, které zabraňují proboření do čerstvého prašanu. Kočka v plné srsti má hustý límec a kalhotky. V létě je srst krátká a pouze na ocase a „kalhotkách“ zůstává srst dlouhá.
V jejich upřeném sledujícím pohledu je stále něco divokého, jsou stále bdělé, nic jim neujde. Hlava je trojúhelníková, s rovným profilem. Nohy jsou dlouhé, zadní tlapy delší než přední. Pohybuje se jako atlet, výborně šplhá po stromech a stejně tak je dobrá i ve slézání dolů, většinou hlavou napřed.
Norská lesní kočka se vyvíjela po staletí jako výsledek okolního prostředí. Musela se krmit, bránit a chránit v lese. Pouze kočky, které byly dobrými lovci a rychle unikly před nepřítelem, mohly přežít. Ty, které přežily první zimu, měly tu správnou, polodlouhou, vodu odpuzující srst a byly dobře stavěné, silné a inteligentní. Norky jsou odvážné a neohrožené. Po generace se učily, že nejlepší obranou je útok. To v nich vypěstovalo silnou vůli a pevné nervy. Nebývají nervózní nebo neklidné. Přijímají veškeré změny s překvapující vyrovnaností a lehce se přizpůsobují novým situacím. Tyto vlastnosti můžeme u norských lesních koček vidět i dnes na výstavách.
Je to inteligentní, čilé plemeno. V domácnosti potřebují mít dostatek prostoru pro šplhání a dostatek nových podnětů. Je stále hravá, divoká, ale ne agresivní a dobře připravená rozdávat lásku a oddanost. Je člen rodiny, jako většina koček, většinou je trošku víc rezervovaná k cizincům, ale obyčejně je to něžná, přátelská kočka.
Má ráda jak společnost člověka, tak jiných koček. Jsou inteligentní a hodně „mluví“, ale nejsou hlučné. Většina norských lesních dává přednost kočičí společnosti, než aby byly jedinou kočkou v domácnosti.
Srst, i když je dlouhá, je nenáročná na údržbu, pouze v období línání je trochu náchylná k plstnatění.
Více zde: http://mose1356.webnode.cz/otazky-a-odpovedi/popis-a-historie/
Standard norské lesní kočky
VELIKOST: Velká kočka
HLAVA : Tvar rovnostranného trojúhelníku, s dostatečnou výškou vrcholu hlavy, čelo mírně zaoblené, dlouhý, rovný profil bez stopu, silná brada
UŠI : Tvar: velké, s dostatečnou šířku základny, ostré špičky, s štětičkami jako rys, dlouhá srst vyčnívající z uší
OČI : Tvar: velké a oválné, otevřené, posazeny mírně zešikma. Bdělý výraz. Barva: všechny barvy jsou povoleny, bez ohledu na barvu srsti
TĚLO : Dlouhé, silně stavěné, silná stavba kostí
NOHY : Silné, vysoké, zadní nohy delší než přední
TLAPY : Velké, kulaté, v proporci k nohám
OCAS : Dlouhý, hustý, měl by dosahovat nejméně k lopatkám, ale preferuje se délka ke krku
SRST : Polodlouhá. Hustá podsada je krytá jemnou vodu odpuzující vrchní srstí na slabinách a hřbetě, dlouhé, hrubé a lesklé krycí chlupy. Plně osrstěná kočka má náprsenku, límec a kalhotky
BARVA SRSTI : Všechny barvy jsou povoleny včetně všech barev s bílou kromě těch, které jsou známkou nepovoleného křížení. Všechna množství bílé jsou povolena, napři. bílý medailonek, bílá na tlapách, na břiše, atd.
Poznámky: Srst se ohodnocuje pouze co do textury a kvality. Velmi pomalé vyspívaní tohoto plemene by se mělo brát v úvahu. Kocouři mohou mít širší hlavu než kočky. Délka srsti a hustota podsady je různá podle ročního období. Koťatům může trvat do šesti měsíců než se vyvine krycí srst.
VYSKYTUJÍCÍ SE CHYBY
VŠEOBECNÉ : příliš malá a jemně stavěná kočka
HLAVA : kulatý nebo čtvercový tvar, profil se stopem
UŠI : malé uši, uši posazené široko od sebe, uši posazené příliš blízko k sobě
NOHY : krátké nohy, málo robustní kosti
OCAS : krátký ocas
SRST : suchá srst, matná, příliš hedvábná
O Norské lesní kočce
.
Norská lesní kočka pochází od fjordů, z lesů, hor a zasněžených plání Skandinávie. Na jihozápadu Norska, ale i ve Švédsku i dnes potkáte divoce žijící elegantní kočky s polodlouhou srstí, límcem u krku, silnou kostrou, svalnatým tělem, a s vyrovnaným profilem nosu.
Tyto kočky žily po dlouhé generace nejen ve skandinávských lesích, ale čím dál tím více i v blízkosti člověka a přímo v domácnostech. Jejich popis známe i z prastarých ság a pohádkových příběhů, a také z mytologie starých Vikingů. Norové věří, že tato kočka zde byla s nimi odjakživa. Přinejmenším je ale doloženo, že Vikingové používali tyto kočky na svých útočných lodích pro lov hlodavců. První norské kočky se dostaly do Severní Ameriky s Leifem Ericksonem a jeho současníky, a někteří věří, že se tak mohly stát pra-pra-předky dnešních Maine Coonů a Manxů.
Z postupně domestifikovaných jedinců se ve 20. století po určitém výběru a dalším cíleném selekčním chovu podle vymezených standardů konstituovala nová samostatná rasa, která je dnes uznána všemi velkými chovatelskými organizacemi světa. Poprvé byla Norská lesní kočka vystavována na výstavě v Oslu v r.
Norská lesní stále patří k jedné z národních hrdostí své země a nejen tam, ale i v celé Skandinávii se chová v domácnostech jako symbol luxusu.
Vzhled
.
Norská kočka má výrazné, bystré oči, které vyjadřují obrovskou inteligenci těchto koček a jejich nesmírnou věrnost člověku. Nejčastěji bývají v odstínech zlaté, modré a zelené, u zelené pak v tónech od hlubokého moře, přes smaragdově zelenou až po světlou. Vzácně mohou být oči i rozdílné barvy. Uši jsou u základny široké a nakloněné dopředu, jako kdyby naslouchaly vzdálenému volání skandinávské přírody. Spolu s hrotem brady vytvářejí velmi elegantní konturu hlavy, která je tvarovaná jakoby do podoby rovnostranného trojúhelníku. Brada je pevná, čelo vysoké a profil je přímý. Tělo je středně veliké, silné, svalnaté a proporcionální, ale s vyššíma zadníma nohama, které umožňují norské kočce pohyb jako atlet: šplhání, rychlý běh a dlouhé skoky. (Není neobvyklé nalézt norskou kočku sedět nahoře na skříni, na nejvyšší polici v domě, nebo také na otevřených dveřích). Tato kočka šplhá stejně dobře nahoru i dolů, a to hlavou napřed! Ocas je dlouhý, huňatý a kočka jej často nosí hrdě vztyčený ve vzduchu jako maják - tady jsem ! Kožich je vhodný do každého počasí, jak to je v Norsku zapotřebí. Nejdůležitější jeho kvalitou je nepropustnost pro déšť a sníh. To zabezpečují dvě vrstvy srsti: kratší podsada a bohatá polodlouhá hlavní vrstva. Obě současně perfektně chrání proti chladu a umožňují kočce i vyhřívat se na letním sluníčku. Bohatost srsti samozřejmě přibývá na podzim, kdy kočky nabývají mimořádně vznešené krásy. Nádherná je veliká náprsenka, která se vytváří u dospělých koček, někdy až před 4. rokem života. Norská lesní je uznaná v obrovské varietě přírodních barev a vzorů a jejich kombinací: černá, bílá, stříbrná, kouřová,modrá, hnědá, želvovinová, oranžová, tabby, i non-tabby.
Povaha
.
Norská lesní kočka, i přesto, že pochází přímo z divoké přírody, je velmi společenská a přítulná. Je věrná a miluje svého člověka, přitom je ale velká osobnost. Svoje místo vnímá jako postavení plnohodnotného člena rodiny. Zbožňuje děti. Pokud má dostatečnou společnost, dokáže být velmi spokojená i uvnitř v bytě, bez venkovního výběhu. Velmi dobře se snáší s jinými kočkami, i se psy, vlastně preferuje v domácnosti přítomnost dalšího zvířete. Je aktivní, velmi hovorná, ráda se něco nového učí (například aportovat), a velmi ráda se chová na klíně. Jejím nejoblíbenějším místem bývá často pánova postel. Svými kousky je schopna postarat se o dlouhé téma k nadšeným konverzacím s přáteli, někdy dokonce udělá ze svého pána fotografického nadšence.
Norská lesní kočka je jedno z nejstarších plemen, vzniklo pravděpodobně z angorských koček, které byly do Norska dovezeny v 16.století. Vyznačují se klidným charakterem, trpělivostí a nevázaností.
Norské lesní kočky patří mezi takzvaná přírodní plemena. S polodivoce žijícími zástupci těchto koček se můžeme ještě dnes setkat na okrajích vesnic, osad i samot skandinávského severu. Ty „ušlechtilé“ se chovají po celém světě a nazývají se Norsk Skogkatt, Skaukatt, Wegrie, Norwegian forest cat, Norwegische Waldkatze či Norjalainen Metsäkissa. Chovatelé považují tyto kočky za nejkrásnější a nejtajemnější plemeno.
MÝTY A LEGENDY:
Ve staroislandské literatuře najdeme zajímavou knihu. Je to sbírka písní s názvem Edda, která byla sestavena ve 13. století a obsahuje třicet písňových textů s tématikou skandinávské mytologie. Některé texty prokazatelně pocházejí z vikingského období a popisují velké kočky s huňatými ocasy, vysokýma nohama a silnými drápy. Vikingové prý tyto impozantní kočky chovali ve velké úctě. Kdo se odvážil takovou kočku usmrtit, musel platit vysoké výkupné. Bílým kočkám byla navíc přičítána čarovná síla. Stopy této staré pověsti nacházíme i dnes. Finští Laponci dodnes uctívají bílé kočky, rybáři z norského pobřeží a z Lofotských ostrovů z úcty nikdy nevysloví slovo kočka. Vždy je to jen „zvíře za pecí“. Jedna z mnoha severských ság barvitě popisuje, jak bůh Tor se kdysi marně snažil zvednout norskou lesní kočku do výšky. Byla příliš těžká.
V souvislosti s kočkami bývá často zmiňována světlovlasá modrooká bohyně plodnosti Freya. Její vůz byl tažen právě mohutnými lesními kočkami. Kdekoli se tato krásná bohyně se svým vozem objevila, tam kvetly květiny a klíčila setba. Proto obyvatelé Severu stavěli na svá skromná políčka misky s mlékem a doufali v přízeň bohyně plodnosti. Básník William Morris věnoval bohyni plodnosti a lásky báseň, v níž popisuje kočky, které si hrají bohyni u nohou.Tito čtvernožci byli zřejmě považováni za společníky bohů a byla jim vzdávána velká úcta. Lesní kočka vystupuje i norských pohádkách. Je to taková skandinávská obdoba Kocoura v botách. Každá chytrá kočka „se sladkou tváří a huňatým ocasem“ dobře věděla, že zlí trollové nesnášejí sluneční světlo. Když nějakého potkala na začátku noci, zdržela ho svým povídáním až do svítání…
CESTA K UZNÁNÍ:
Původ plemene není zcela jistý. Jedna z teorií nabízí variantu, že dlouhosrsté kočky byly do Skandinávie dovezeny z oblasti blízkého východu na lodích Vikingů. Mnozí považují nejpravděpodobnější tu, že se takovéto kočky vzdáleně podobné té dnešní norské lesní vyskytovaly v drsných podmínkách Severu od nepaměti. Jako ostatní zvířata, tak i polodivoké kočky, byly nuceny se přizpůsobit krutým severským mrazům. Byly vybaveny dvojitou srstí, mastnými a málo vypadávajícími krycími chlupy, které odpuzovaly vodu a velmi hustou a jemnou podsadou, která sloužila k dokonalé tělesné termoregulaci. Svoji funkci plnil i huňatý ocas, vyvinuté kalhotky i dlouhé chomáče chlupů mezi prsty tlapek.
První seriozní zmínky o norských lesních kočkách pocházejí z poloviny šestnáctého století, kdy dánský kněz Peter Clausson Friis, který prožil většinu života v Norsku a zajímal se o zdejší přírodu, popsal tyto kočky jako menší poddruh rysa. Lesní kočka se z lesů postupně přestěhovala do zemědělských usedlostí a prokázala zde obrovskou službu jako ochránkyně zemědělských zásob. Ve 30. letech 20. století si jí všimli norští chovatelé a postupně tato kočka nacházela svoje místo i v chovatelských stanicích. Krátce před vypuknutím druhé světové války byly vystavovány první norské lesní kočky na výstavě čistokrevných koček v Oslu.
Druhá světová válka šlechtění plemene přerušila a plemenářskou práci zcela zničila. Další snahy o zachování a rozmnožení „národní norské tradice“ pokračovaly a vyvrcholily v roce 1972 vypracováním prozatímního standardu norským klubem Norske Rasekattenklubbers Riksforbund (NRR). Podle kocoura jménem Pans Truls byl popsán první standard plemene. Spářením v roce 1974 Pans Trulse a Pippy av Skoppus se narodil první vrh Pjewiks Troll a Pjewiks Nisse. Norsk skogkatt byla jako plemeno oficiálně uznáno mezinárodní organizací FIFe vroce 1977. V témže roce získaly norské lesní kočky poprvé status šampiona. Od té doby mohli být novicové odpovídající tomuto standardu registrováni a vystavováni. Tehdy byly povoleny všechny barevné variety. Později byly barevné rázy rozděleny na agouti a nonagouti. V roce 1983 došlo k dalšímu rozděleni na kočky s bílou a bez bílé barvy. V roce 1992 se objevily první norky v barvách cinnamon a fawn. Tyto barvy jsou stále ještě předmětem sporů a standard je neuznává. V roce 1979 byly první exempláře dovezeny do Německa a USA, do Velké Britanie v roce 1980, do Francie v roce 1982.
Severoameričtí chovatelé koček pravděpodobně cítili ohrožení popularity svých mainských mývalích a novému plemeni se dlouho bránili. Americká CFA uznala norskou lesní kočku až v roce1994. První zástupkyni tohoto plemene, dnes GIC Tilia Novaśs Kasandru, přivezl do České republiky z Dánska v roce 1997 mezinárodní posuzovatel koček Ing. Martin Šanda.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
GCCF,FIFé,CFA,TICA
INFORMACE Z : http://www.celysvet.cz/norska-lesni-kocka.php